Změna velikosti písma

Fulltextové vyhledávání

Drobečková navigace

Úvod > O obci > Historie

Historie

Deštnice

První písemná zmínka o obci pochází z roku 1368. Tehdy vystupuje jako svědek na jedné z majetkových transakcí Albrechta z Kolovrat "strenuus virus dominus Henricus de Bezdiecow, residens in Destnicz", tedy udatný muž pan Jindřich z Bezděkova sídlem v Deštnici. Před husitskými válkami byla Deštnice rozdělena mezi několik majitelů. První známý šlechtic, který se psal podle vesnice, byl v roce 1401 jistý Hrzek z Deštnice, který v přídomku užíval i označení "z Nedvídkova", což byl statek nedaleko od Deštnice. Z uvedeného je zřejmé, že už ve 14. století existovalo v Deštnici panské sídlo.

S největší pravděpodobností stávalo v areálu poplužního dvora, kde dnes stojí barokní panský dům čp. 1. Od konce 15. století až do 30. let 16. století patřila Deštnice rytířské rodině Strojetických ze Strojetic. Jejich erbem, modrými parohy na zlatém štítu, je inspirovaný znak obce. Strojetičtí zřejmě připojili k Deštnici sousední Sádek. Roku 1545, když Deštnici prodával Jan Mašťovský z Kolovrat Jeronýmu Šlikovi, už panství tvořily obě celé vesnice.

Deštnicko-sádecké panství šlo z ruky do ruky. V roce 1549 byla do desek zemských zapsána kupní smlouva mezi Šebestiánem z Veitmile a Jindřichem Všetatským ze Všebořic, důležitá tím, že je v Deštnici poprvé uvedená tvrz a chmelnice.[6] Ve skutečnosti obojí ve vsi existovalo o mnoho dříve. V Deštnici se v té době také pěstoval šafrán a kolem se rozkládal neurčený počet rybníků. Roku 1552 koupil Deštnici se Sádkem Bohuslav Felix Hasištejnský z Lobkovic a připojil je ke svému panství Líčkov.

Posledními předbělohorskými majiteli Deštnice byli Sekerkové ze Sedčic. Bedřich Sekerka se angažoval ve stavovském povstání a v roce 1623 mu byl majetek konfiskován. Deštnici se Sádkem pak koupil Jan Kryštof svobodný pán z Paaru a připojil je k panství Měcholupy, kde zůstaly až do zrušení poddanství v roce 1848.

Z historických dokumentů:

"V údolní nížině, východně

od zalesněného pohoří Dlouhá Mýť (Langen Hau) lemována a Deštnickým potokem (Teschnitzer Bach) protékána, leží na obou jeho březích ves Deštnice (Teschnitz). Tato 12 km jihovýchodně od Žatce (Saaz)  vzdálená obec čítá se k tomu přičtenými čísly 43, 44, 45, 46 a 57 skupiny Nová hospoda (Neuwirtshaus) a myslivna Evik (Ewiken) (č.62) 93 domů s 554 obyvateli. Rozlehlé role, kterých plocha 908 ha 1 ar činí, z poloviny zalesněna, jež s výjimkou 2.3 ha obecní a 23 ha jednotlivém vlastnictví, majetkem velkostatkářů.

Okolí má horské vzezření. Kol dokola tísní se lesní svahy, okolní výšiny blíže, tak od jihu a západu chlum Mastný vrch - Na porážce (Fleischbank), od severu a východu výběžek Sádeckého vrchu (Ascherlochberg) a Nečimické výšiny (Netschenitzer Höhen). Ůdolí, jehož zejména šíře a hloubka dna jest pozoruhodnou, ku Sádku (Satkau) rozprostírá se. Z pravé strany nastupuje místy hustý les tak blízko, že těsná cesta, jež úbočím údolí od Deštnice ku Sádku vede, sotva místa najde.Tento velmi úrodný úval a jeho okolí pokrývají nejvíce rozlehlé chmelové porosty, také jednotlivé louky a obilná pole. Od obce ven vede podél zalesněného pohoří k jihu tak zvaná Bumbálská cesta (Bumpalweg). Cestou pod tělesem železnice, zahlédneme klidné vodní zrcadlo dosti velkého kapřího rybníka, na pozadí téhož krok od lesního šera jež ku panství rodu Dreherů patří, jest myslivna Evik (Ewiken). Za tou leží ještě dva menší rybníky, v jejichž čiré vodě krom kaprů také štiky, úhoři a pstruží havěť se rodí. Pohodlné stinné lovecké cesty křižují myslivnu obklopující lesy, které krom srnčí a bažantí zvěři také tetřevům a tetřívkům přístřeší poskytují. Idylické krajinné obrázky se před pohledy milovníků přírody rozvíjí. Romantický ráz okolí a čirý kořenité lesní vzduch přitahují letní hosty, každoročně obec navštěvující."

Takto viděl obec a její okolí v roce 1904 Karl Tutte ve své vlastivědné knize o žateckém okrese (Politický okres Žatec- Der politische Bezirk Saaz). Kniha byla vydána v r.1904 a jednalo se o vlastivědu žateckého okresu (Eine Heimatskunde für Schule und Haus, Vastivěda pro školu a dům).
Knihu inicioval okresní svaz učitelů v Žatci. V březnu 1902 byl vytvořen přípravný výbor, který vedl učitel ze Sádku Karl Tutte. Jeho kniha je v podrobnosti popisu a množství faktů až do dnešních dob nepřekonaná.

V autorském týmu byli učitelé středních škol, kronikáři jednotlivých obcí, ale také odborní pracovníci z blízkého a vzdálenějšího okolí. Každá z obcí žateckého okresu zde má svůj medailon, který představuje obec a její historii. Historické prameny pro jednotlivé medailonky byly čerpány v zemských deskách a v zemském archivu českého království. Autoři zde využili práce regionálního historika Fridricha Bernaua, který tyto prameny shromažďoval dlouhá léta. Jelikož byly shromažďované listiny často v latině nebo češtině pomáhal s prací český farář z Kolešovic František Fryč. Ten pro jistotu ještě kontroloval všechna potřebná data v Palackého Dějinách národa českého.

Jak vzniklo jméno obce není úplně jisté, soudí se, že souviselo s klimatickými poměry "Déšť-nic" (skutečně se jedná místo s podprůměrným úhrnem srážek), je však také možné, že název vznikl zkomolením původního slovanského jména Těšnice (tomu by i napovídal německý název Teschnitz).

Z historických dokumentů:

Domy jsou většinou na levém břehu potoka po obou stranách silnice postaveny, jež obcí ve značném stoupání prochází. Většinou jsou nespalné, mnohé mají patro. Uprostřed obce stojí starým hřbitovem obklopen kostel se zvoničkou, za kostelem jednopatrová školní budova. Pod  kostelem stojí socha sv. Jana z Nepomuku se dvěma anděly po obou stranách, z nichž jeden zavřenou knihu, druhý kapra se zavřenou tlamou drží. Na pravém břehu potoka ještě další domky leží až těsně k lesu roztroušeny. Severní prostor obce uzavírá dvůr. U tohoto místa dříve stála parní pila, od níž dosud vysoký komín pochází, který nyní pro provoz sušárny chmele slouží. Též mlýn, jenž ještě dnes stejnojmenné pojmenování pole připomíná, stál dříve v blízkosti panských budov. Na severním východu z obce překračuje v r. 1903 za částku 7 000,- K vybudovaný betonový most od Mastného vrchu (od Nové Hospody) přicházející potok".

Stavební vývoj

Největší stavební rozmach v obci se odehrál v mezidobí mezi oběma světovými válkami. Vznikaly obytné a hospodářské budovy, přístavby sušáren chmele (pro zdejší obce typické věžovité přístavky – sušárny typu patent Linhardt). Jak lze vysledovat z dokumentů bývalého obecního stavebního úřadu (dnes uloženého v Okresním archivu v Lounech) většinu zakázek německých obyvatel realizovaly firmy z nedalekého Svojetína, naproti tomu stavby českých obyvatel a zejména přestavby statku (v té době státní výzkumné stanice) byly zadávány českým podnikatelům, dokonce až z Kladna. V obci v této době je postavena nová trafostanice, budova obecního úřadu, kde byla umístěna i záložna a pošta (projektoval arch.Schranz a stavěl stavitel Johann Heinz ze Žatce.

Po válce, po odsunu německého obyvatelstva po r. 1946-47 řada budov zchátrala a byla zbořena. Obec tak vlastně přišla o náměstí, které bylo lemováno těmi nejhonosnějšími statky, ze kterých se dochovalo jen několik staveb v horní části. Dřívější přirozená dominanta - kostel - byla potlačena hrůzostrašným moderním kulturním domem z  r. 1956, dostavěným v r. 1966 v těsné blízkosti kostela. Jeho sál, v němž bylo v roce 1962 odehráno 66 představení o 3 496 divácích, dnes čiší prázdnotou a nemá žádného využití.

Urbanistickou devastaci pak završila výstavba 4 „moderních“ bytovek z roku 1975 na návsi obce, postavených na místě původního rozsáhlého statku. Bytovky byly majetkem St.statku Libořice. Po privatizaci v r.1994 tři bytovky  získala obec do vlastnictví a 1 bytovku odkoupila spol.Chmelař. V r.2004 je obec prodala stávajícím nájemníků, nyní jsou majetkem soukromých vlastníků.

Před rokem 1845 měla obec tři rybníky. Jeden menší byl v horní části obce u kříže směrem k nádraží, byl patrně napájen z pramene v místě nynější obecní studny. Zanikl někdy kolem  r. 1965 (byl zavezen, zmizel z části pod silnicí k nádraží, dnes je zde parčík na p.č.51 a na poz.p.č.1796/3). Druhý větší rybník býval pod statkem pod soutokem Deštnického a Dvorského potoka a stával u něj mlýn. Také tento rybník i s mlýnem zanikl (zřejmě již před rokem 1885) a dnes je na jeho místě chmelnice (p.č.179). Třetí malý rybník byl na levé straně na rozcestí, proti domu č.p.66 (u Hlaváčků) na poz.p.č.63 a části p.č.69) směrem na Sádek, byl zasypáván již od r.1969, na počátku 70 let úplně zanikl.

Řadu staveb, které byly zpustošené, zachránila  móda chalupaření v 80.letech. Téměř všechny domy (místních i chatařů)  jsou ve velmi dobrém a udržovaném stavu. Převážná většina domů již prošla stavebními rekonstrukcemi a  i nadále v obci pokračují renovace domů. Občané (místní i chalupáři) si také vzorně udržují okolí svých nemovitostí, ať dvorky, pole, zahrady, tak i předzahrádky.

Během posledních let došlo v Deštnici (a také Sádku) k postupné obnově místních komunikací, staré cesty dostaly nový povrch, což výrazně zlepšilo celkový vzhled obce. Došlo také k rekonstrukci chodníků podél pohostinství, obchodu až k budově obecního úřadu. Obec instalovala novou autobusovou čekárnu a opěrnou zeď při autobusové zastávce. Došlo také k vybudování nového dětského hřiště pod bytovkami. Ráz vesnice tímto řadí naši obec mezi vesničky dosti udržované.

Kostel

Po třicetileté válce žilo v Deštnici podle Soupisu poddaných podle víry z roku 1651 pouhých 52 osob, z toho tři v poplužním dvoře. Podle o tři roky mladší berní ruly bylo v Deštnici 18 statků, z nichž byly 4 opuštěné nebo placení berně neschopné. Roku 1700 se měcholupská vrchnost, svobodný pán František z Janialli a Jangangu, rozhodl prodat poddaným na celém panství statky, na nichž hospodařili. Hned onoho roku tuto možnost využilo 16 deštnických hospodářů. V té době už byla jména obyvatel vesnice německá, stejně tak jako pomístní jména. Někdy v té době už ve vsi stál kostel Navštívení Panny Marie. Dokládá to fakt, že kostel ve vsi je zakreslený na Müllerově mapě Čech.

V r. 1405 je uváděna ve vsi existence farního kostela. Dnešní kostel Navštívení Panny Marie je pozdně barokní z r.1783. Je jednolodní, obdélný s polokruhově uzavřeným presbytářem. Loď je plochostropá, presbytář zaklenutý valenou klenbou s lunetami. Fasáda je nečleněná, vstupní průčelí vyvrcholeno štítem. Hlavní oltář Panny Marie je původně rokokový z 2. pol. 18. století v 19. stol. upravený, se svatostánkem a bočními brankami s andílky. Hlavní oltář Panny Marie je původně rokokový z 2. pol.18. st., v 19. st. upravený, se svatostánkem a bočnímy brankami s andílky. Oltářní obraz Navštívení P.Marie od F.Krause z r. 1864. Kazatelna s obrazy evangelistů z doby kolem r. 1800 pozdně barokní postavy andílků na vítězném oblouku. Zlidovělý krucifix z r. 1865. Na věžičce byly umístěny dva zvony.

V roce 1990 byl kostel opraven pod vedením liběšického faráře pana J.Sallera. V roce 2015 přešel kostel do soukromého vlastnictví panu Ing. Zdeňkovi Chabrovi, který provádí kompletní rekonstrukci. V roce 2019 byl posvěcen a umístěn do zvonice nový zvon.

Hospodářský dvůr

Nynější budovy dvora jsou původně pozdně barokní (č.p.1 a č.p.2). Sommer uvádí v r. 1846 vrchnostenský zámeček. Přízemní budovy jsou členěny lizénovými rámci a plochými arkádami. Obytná budova ( č.p.1) je obdélná, jednopatrová, členěná lizénovými rámci, obdélnými okny a s mansardovou střechou. Dnes zde sídlí společnost Chmelař, s.r.o..

Škola

O založení školy v Deštnici nedalo se nic určitého zjistit. Jak tradice vypráví, má existovat již více než 200 let. Původní školní budova byl slámou krytý, přízemní domek, který krom jedné malé učebny, jejíž strop sestával z kulatiny, obsahoval ještě jednu obytnou místnost pro učitele. Stavba nynější školy byla dokončena v roce 1861. R. 1875 musela býti zvětšena u příležitosti rozšíření školy o 2. třídu o přístavek druhé učebny. Mezitím nalezlo vyučování místo v čase od 1.ledna do 27.října 1875 v pronajatém lokále domu č.29. Jako si v r.1903 vyžádala nutnost rozšíření o třetí třídu, usilovali vzdělaní občané Sádku o zřízení vlastní školy a tak se školním rokem 1904/05 byla otevřena.

Prvním jménem známí učitelé byli Franz Pannhans a Franz Jahn. Je následoval Christian Philipp, jež v roce 1834 od školní služby odstoupil a v roce 1851 ve stáří 83 let v Deštnici zemřel. Jeho následník Karl August Reinl působil od r. 1831 do 1866 nejprve jako výpomoc, potom jako učitel na zdejší škole a zemřel zde 17.prosince 1866. Náhrobek na starém hřbitově označuje místa odpočinku obou posledně jmenovaných učitelů. Za nemoci učitele Karla Reinla vyučuje pomocný učitel Ferdinand Strachoda až do 31. března 1867. Jej následuje jako ředitel školy Ferdinand Sevelin od 1. května 1867 do 31. května 1871 a toho Eduard Zeiß, předtím učitel v Odeři (Edersgrün) (okr. Karlovy Vary), který s 1. říjnem 1896 jako vrchní učitel na odpočinek odešel a 5. dubna 1901 v Liběšicích u Žatce zemřel. Učitel Anton Czarnach vedl prozatímně školu do 1.září 1897. Od té doby jest činný jako vrchní učitel Karl Purkart. Kromě něj vyučuje nynější jako učitel 1.třídy Moritz Pleiner a jako defin. učitelka průmyslu Marie Johnová. Katolické náboženské vyučování bylo od kněze z Nečemic, příležitostně od učitele náboženství Hochnera z Nečemic.

V roce 1919 se objevily první myšlenky zřídit českou školu a 2.září 1921 byla opravdu otevřena v domě čp. 26 (proti dnešnímu obchodu, dříve budova Svazarmu) a vedl ji Bedřich Schwarz.

Dne 1.června 1927 byla otevřena i česká mateřská škola, kterou vedla p. Bohumila Rudolfová v čp. 83. Po válce byl zahájen provoz v nové budově, jejíž stavba byla započata před válkou. Postupně se však počet tříd zmenšoval až byla výuka ukončena a všechny děti musí dojíždět do Měcholup. Později byl v budově školy nakrátko obnoven provoz mateřské školky, ale i ten byl zakrátko zrušen.
Stavba nové školy byla zahájena až v roce 1938, ale provoz v ní byl zahájen až po roce 1945 (na pozemku st.p.č.146, číslo popisné 124, směrem z obce na Žatec).

Na zdejší škole působil od r.1953 až do r.1976 řídící učitel p.Miroslav Marek. Jeho žena p.Marková Věra vedla mateřskou školku.V r.1976 se Markovi odstěhovali do Dobroměřic (p.M.Marek zemřel v květenu 2009). Máme dochovány písemné záznamy o jeho působení na zdejší škole ve školních kronikách tohoto období (uloženo v archivu v Lounech).

V r.1976 již zde škola nefungovala, v budově byla zřízena mateřská školka v 1. patře  a v 2. patře byly kanceláře hospodářského střediska Deštnice. V suterénu kuchyň a jídelna.

V r.1991 zde byla zřízena 1. církevní škola v republice (č.p.124, při vjezdu do obce od Žatce, poslední přidělené číslo domů v obci). Škola fungovala 7 let, ale dne 30.6.1998 pro nedostatek žáků zanikla (poměr personálu k žákům byl 7:5).

Hřbitov

Původní hřbitov se rozkládal v návrší kolem obecního kostela, přímo na návsi ve středu obce.To samozřejmě nemohlo vyhovovat a tak byl kolem r. 1850 zřízen hřbitov nový, při cestě podél Dvorského potoka k trati. Ten je využíván dodnes a čeká ho opět velká  rekonstrukce.

Obyvatelstvo

Berní rula z roku 1654 uvádí v obci 14 osedlých, jména jsou vesměs německá. Všichni pěstovali chmel. (B.Roedl, index sbírek Okr. Louny). To však nemusí říkat mnoho o skutečném počtu obyvatel, neboť osedlý znamená jednotku pro daňové výpočty (1 osedlý – sedlák = 4 chalupníci = 8 zahradníků). Krom toho se neevidovala čeleď a podruzi. 

Deštnice (německy Technitz) se rozrůstala, v roce 1930 měla největší počet obyvatel – 620. V době největšího rozmachu obce se uvádí, že měla 3 školy – 2 německé a 1 českou (což vypovídá i o tehdejší skladbě obyvatelstva), hřbitov, kostel Navštívení Panny Marie, 2 rybníky, dvě hospody, hotel atd. 
 

Na začátku 2.světové války v roce 1938 bylo zabráno české pohraničí a z Deštnice odešla česká část obyvatelstva. Po skončení války v roce 1945 došlo k odsunu německého obyvatelstva a z původních obyvatel tak nezůstal téměř nikdo. Vylidněná vesnice byla vydrancována a posléze znovu osídlena Volyňskými Čechy a přistěhovalci z celých Čech i ze Slovenska.

Volyňští Češi byla česká menšina (cca. 40 tis. obyvatel) žijící na ukrajinské Volyni od 19. stol., kdy se sem vystěhoval značný počet kolonistů (převážně zemědělců), kteří zde založili řadu obcí a vytvořili výraznou hospodářskou a kulturní menšinu. V letech 1946 – 1947 byla většina volyňských Čechů repatriována zpět do vlasti. Žatec patřil po válce mezi významná repatriační střediska.

Podle sčítání obyvatel byl vývoj obce následující:

Rok počet domů počet obyvatel
1787

52

-

1828

58

333

1846

59

358

1850

-

364

1869

61

430

1880

77

591

1890

81

583

1900

91

554

1910

103

559

1921

98

571

1930

117

620

1950

114

337

1961

-

338

1970

77

271

1980

64

216

Nejvíce obyvatel měla obec v r. 1930 – 620, z nichž 471 se hlásilo k národnosti německé, 149 k české . 562 obyvatel bylo vyznání římskokatolického, 6 evangelického, 39 církve československé, 6 vyzvání židovského a 7 bez vyzvání. Obec v té době zaujímala katastrální území o rozloze 908 ha. (Lexikon obcí v zemi České, r.1934 – úřední seznam dle sčítání lidu v r.1930).

Hospodářství

Chmelařství v Deštnici se traduje dle zápisů z konce 17. a začátku 18. století, kdy zde byl pěstován jak chmel, tak vinná réva. Koncem 18. st. došlo ke zničení evropských vinic révokazem americkým a jako stěžejní plodinou zůstal chmel, který dle zápisů z 18. a 19. st. patřil k nejkvalitnějším v celé oblasti.
Vznikem československého státu r. 1918 a první pozemkovou reformou došlo k převedení deštnického dvora na stát a později, v r. 1925 zde byla založena šlechtitelská stanice pro pěstování obilovin a chmele. Původní statek v Deštnici o výměře cca 150 ha patřil velkostatkáři Dreherovi. V r. 1925 byl zabrán Pozemkovým úřadem a 100,5 ha plochy bylo ponecháno pro zemědělskou výzkumnou stanici. Z této plochy bylo 51 ha orné půdy, 29 ha chmelnic a 20,5 ha pastvin a neplodné půdy.

Do Deštnice se v r.1926 přestěhoval  Doc.Dr. ing. Karel Osvald (narozen *19. září 1899 v Domoušicích,  zemřel +16. dubna 1948), rodák z nedalekých Domoušic, jenž zde započal práce, které byly korunovány vyšlechtěním Osvaldových klonů 31, 72 a 114, jež daly základ jemným aromatickým chmelům žatecké oblasti.

Chmelař, s.r.o. - Po zániku Státního statku byla v roce 1992 (1.10.1992) založena společnost Chmelař, s.r.o. (se sídlem ve statku v č.p. 1), jenž započala hospodařit na ploše 68 ha chmele a 550 ha zemědělské půdy. Předmětem podnikání je zemědělská výroba, především výroba chmele a činnosti s tím související.Společnost obhospodařuje 99,5 ha plodných chmelnic a 505 ha zeměd.půdy.Stáří chmelnic bylo v průměru cca 17-19 let  a teprve r.1996, kdy došlo k první výstavbě chmelnic v Sádku a  zbouráním nejstarších chmelnic došlo postupně k zlepšování průměrného stáří chmelnic. Společnost se zaměřila na výsadbu ozdravného Osvaldova klonu 72. Později společnost vlastní z celk.99,5 ha chmelnic 28,8 ha viruprostých chmelnic, část těchto chmelnic je osázena ozdravným materiálem Osvaldových klonů 31 a 72, který se podařilo ozdravit firmě V.F.Humulus, s.r.o.

Sádek

Název obce pochází ze slova: sad, sádek - tedy znamenal malou zahrádku, vysázenou štěpy. První písemná zmínka o Sádku pochází z roku 1387, kdy se Přibyslav ze Sádku uvádí jako patron kostela v Nečemicích. Vladykové s predikátem "ze Sádku" vystupují ještě ve druhé polovině 15. století, v té době ale již v Sádku nesídlili. Sádek byl ve středověku šlechtickým sídlem - není ale jasné, kde se říkalo "na starém Sádku" a kde se nalezly zbytky zdí. Roku 1413 se jako majitel Sádku uvádí Purkart ze Šanova, později Jan z Kolovrat na Krásném Dvoře a roku 1545 si obec nechal zapsat do zemských desek Jeroným Šlik. Při pobělohorských konfiskacích roku 1624 získal Sádek svobodný pán Jan z Paaru a připojil ho k panství Měcholupy, kde zůstal do roku 1849.
Při berní rule roku 1654 hospodařilo v obci 5 sedláků, 4 z nich měli německá jména. Už tehdy se tu pěstoval chmel. V roce 1828 vrchnost provozovala cihelnu a pilu.

Koncem minulého století zřídil žatecký měšťanský pivovar u přejezdu přes trať výletní restauraci (před vlakovou zastávkou Sádek nádraží), která byla oblíbeným výletním místem Žateckých ještě v 70. letech. V roce 1887 před vjezdem do stanice vykolejil vlak, při čemž zahynul strojvedoucí a oba průvodčí byli těžce zraněni.

Nejstarším spolkem v obci byli hasiči, založeni roku 1903. v r.1904  tu byla postavena škola(č.p.32). Prvním řídícím učitelem byl Karl Tutte, autor monumentální německé vlastivědy žateckého okresu, z níž dosud čerpají všichni regionální historikové. V roce 1921 byl Sádek z 94% německý.

Nejvíce obyvatel měl roku 1910 – celkem 219.

V r.1981 bylo v obci hlášeno 45 obyvatel, v r.1991 - 17 obyvatel, v r.2001 – 41, v r.2010 36 obyvatel. V současné době (r.2013) žije v Sádku 36 trvalých obyvatel (včetně dětí).

Sádek (Satkau) leží v nadmořské výšce 312 metrů, 10 km jihovýchodně od Žatce. Sádkem prochází modrá turistická značka, která vede od vlakové zastávky ve Veleticích přes Pravdu až do Líšťan. Součástí lounského okresu se Sádek stal v roce 1960, kdy do něj byl včleněn s tehdy zanikajícím okresem Žatec.
 
Už v té době byl Sádek osadou Deštnice, od roku 1981 – 1990 byl i s Deštnicí součástí Měcholup. Dnes je Sádek opět místní částí Deštnice.
Sv. kaple v Sádku - obdélná klasicistní kaplička z 19. století s nově přistavěnou cihlovou zvoničkou (dříve se sochami sv. Jiřího a sv. Floriána). Kaple není zapsána v seznamu státem chráněných památek. Stojí na návsi v obci. Rozsáhlá rekonstrukce kaple byla započata v roce 2001 a dokončena v roce 2002. Do zvoničky byl umístěn nově odlitý zvon, na vrcholu stříšky je nový pozlacený křížek.
Hřbitov - Nachází se na levé straně směrem z obce k hlavní silnici na Žatec. Jedná se o starý něměcký hřbitov s pozoruhodnou zachovalou márnicí (kaplí). Kaplička byla opravena v r.2011, došlo k opravě krovů a laťování a k celkové  výměně střešní krytiny.

Nová Hospoda

Osada - samota, přináležející k obci Deštnice. Dopátrat se historie Nové Hospody je prakticky nemožné. Vzhledem k tomu, že samostatně nikdy neexistovala, je velmi složité ji v nějakých záznamech vyhledat (uvádí se německy dokonce více názvů: Neu Wirtshaus nebo Neues Wirthaus nebo Fleisch Bank nebo Flaischbank nebo Fleischbankhügel).

Leží v nadmořské výšce přes 400 m (433 m.n.m) a je tak jednou z nejvýše položených obcí v okresu. Pokud jedete směrem na Rakovník, je Nová Hospoda poslední obec lounského okresu a tím i ústeckého kraje.

Osadu tvoří 6 domů. Vesnička je rozdělena silnicí, po levé straně směrem na Rakovník je 5 domů (z toho 3 trvale obydlené a 1 dům = bývalý hostinec), které spadají do katastru Deštnice.V r.2013 je zde hlášeno 8 trvale hlášených obyvatel. Na pravé straně je pouze 1 dům, trvale obydlen, který spadá do katastru Velká Černoc (patří k Měcholupům).

Ačkoliv v názvu obce je hospoda, v této vesničce hospodu nenajdete. V osadě není obchod. Autobus zastavuje na křižovatce u pískovny u Velké Černoce. Na vlak chodí občané do Deštnice. Pitnou vodu mají obyvatelé ve vlastních studnách.

Evik

samota - přináležející k Deštnici, leží asi 2 km od Deštnice vlevo od silnice směrem na Rakovník.

Z historie: Od obce ven vede podél zalesněného pohoří k jihu tak zvaná Bumpálská cesta (Bumpalweg). Cestou pod tělesem železnice, zahlédneme klidné vodní zrcadlo dosti velkého kapřího rybníka, na pozadí téhož krok od lesního šera jež tu panství rodu Dreherů patří, jest myslivna Evik (Ewiken).

Historie: jihovýchodně od obce se rozkládala obec Nedvídkov (někdy uváděno Nedvíkov nebo Medvídkov) s tvrzí a vrchnostenským dvorem, která zanikla v průběhu 15. století (za vlády Lobkoviců). Nedalo se určit přesné místo této lokality se zbytky původního osídlení. V r.2008 pro obec Deštnici vyhledával p. Justýn Bohuslav z Jirkova historický pozemkový majetek obce a toto místo našel (viz. níže mapa).

Znak obce Deštnice

znak obce

Návrh znaku a praporu pro obec Deštnice:

Obec Deštnice, jediná tohoto jména u nás, leží cca 12km jižně od města Žatec, na okraji chmelařské oblasti, obklopená rozsáhlými jehličnatými i smíšenými lesy.

Návrh znaku vychází ze znaku pánů ze Strojetic, kteří vlastnili obec ve 2. polovině 14. a v 15. století. Tento rod měl ve znaku modrý štít se zlatými parohy, což bylo v české heraldice asi ojedinělé barevné provedení. Poslední majitel obce z rodu, Kašpar ze Strojetic, byl mj. i majitelem Střekova, a podle historických pramenů "vynikal" svojí lakotou. Přesto rod Strojetických byl pro historii obce Deštnice vyznamným rodem. Základ jejich znaku byl tedy zvolen pro horní pole návrhu znaku obce. 

Dolní - červené pole svojí barvou symbolizuje barvu okolní železité půdy, tzv." červenice", na které se daří zejména chmelu - plodině, která je pro tuto oblast významnou a charakteristickou plodinou. Obec Deštnice a připojené osady obklopují rozsáhlé jehličnaté i smíšené lesy, přerušované poli a chmelnicemi. Tyto lesy jsou zdrojem suroviny a příležitostí zaměstnání. Proto do znaku zvolena větévka.

Návrh znaku vyhotovil pro naši obec pan Josef Voleman z Libořic. Návrh barevného provedení znaku (konkrétně červená) dle navržení panem Volemanem Parlament ČR neschválil  (důvod: z optického hlediska nemůže červená barva přímo "sousedit" s barvou modrou).

Dne 12.9.2003 jsme telefonicky (a i písemně) oznámili úřadu heraldíky změnu barvy spodního pole. Parlament navrhl barvu stříbrnou nebo zlatou.

Zastupitelstvo obce odsouhlasilo návrh změny barvy, a to zlatou barvu z důvodu, že v horním poli jsou zlaté parohy. Tento návrh byl již přijat, byl schválen 2.října 2003.

Popis znaku:

Modro - zlatě dělený štít. V modrém poli zlaté parohy. Ve zlatém poli stylizovaná větvička jehličnanu a chmelová větvička se dvěma listy a třemi šišticemi, vše zelené.

Tři šišky = tři části obce (Deštnice, Sádek, Nová Hospoda).

Návrh praporu:

vychází z použitých barev návrhu znaku a tvoří vodorovné pruhy v šířce 4 : 1 : 1 : 4 výšky listu praporu v barvách modrý, žlutý (zlatý), zelený, žlutý (zlatý) pruh, bez dalších symbolů. Poměr šířky k délce listu 2 : 3.

Čtvrtek  5.2.2004 se stal významným dnem pro Deštnici. Starostka a místostarsota převzali z rukou předsedy Poslanecké sněmovny Lubomíra Zaorálka dekret o udělení obecních symbolů:  znaku a praporu.